Veškeré anatomické popisy lidského těla se vždy vztahují k takzvané základní anatomické poloze. Tou rozumíme vzpřímený stoj, kdy hlava a pohled směřují dopředu, dolní končetiny jsou u sebe s prsty směřujícími vpřed a horní končetiny volně visí podél trupu, avšak s dlaněmi otočenými dopředu v supinaci a s nataženými prsty. V této poloze tělem prokládáme tři základní osy. Osu vertikální, která vede svisle od temene hlavy k patám; osu sagitální neboli předozadní, která prochází tělem zepředu dozadu; a osu transversální neboli příčnou, která směřuje vodorovně zleva doprava.

Na tyto osy navazují tři základní anatomické roviny. První je rovina sagitální neboli šípová, která prochází tělem zepředu dozadu. Pokud tato rovina prochází přesně středem těla a rozděluje ho na dvě zrcadlově souměrné poloviny, nazýváme ji rovinou mediánní. Druhou rovinou je rovina frontální neboli čelní, která probíhá rovnoběžně s naším čelem, je kolmá na rovinu sagitální a rozděluje tělo na přední část ventrální a zadní část dorzální. Třetí rovinou je rovina transversální neboli příčná, která prochází tělem vodorovně a rozděluje ho na horní část kraniální a dolní část kaudální.

Pro přesný popis struktur a směrů používáme odborné termíny. Na trupu rozlišujeme směr kraniální, tedy směrem k hlavě, a kaudální, směrem k pánvi. Dále směr ventrální neboli anterior, směřující dopředu, a dorzální neboli posterior, směřující dozadu. Směr mediální označuje polohu blíže k pomyslné středové ose těla a směr laterální polohu směrem k vnějšímu boku. Pokud popisujeme struktury na končetinách, používáme velmi důležité výrazy proximální, což znamená blíže k připojení končetiny k trupu, a distální, tedy dále od trupu, směrem k volnému konci končetiny. Na horní končetině pak rozlišujeme palcovou stranu jako radiální, malíkovou stranu jako ulnární, dlaňovou stranu jako palmární a hřbetní stranu ruky jako dorzální. Na dolní končetině pak vnitřní palcovou stranu označujeme jako tibiální, vnější malíkovou stranu jako fibulární, chodidlo jako plantární stranu a hřbet nohy jako dorzální stranu. Tyto směry jsou pro nás maséry klíčové, protože většina regeneračních a sportovních masáží se provádí takzvaně centrifugálně neboli dostředivě – tedy z distálních částí končetin směrem k proximálním, což podporuje žilní návrat a lymfatický oběh.

Nyní přejdu k buněčné úrovni lidského organismu. Buňka, latinsky cella, je základní strukturní, funkční a genetickou jednotkou všeho živého. Na povrchu každé buňky se nachází selektivně propustná buněčná membrána neboli plasmalemma, která reguluje transport iontů a živin dovnitř a metabolických zplodin ven. Vnitřní prostředí vyplňuje polotekutá cytoplasma, v níž jsou uloženy buněčné organely. Hlavním řídicím a genetickým centrem buňky je jádro, nucleus, ohraničené dvojitou jadernou membránou. Uvnitř jádra se nachází jadérko, nucleolus, které syntetizuje ribozomální RNA. Ribozomy, volné nebo vázané, jsou pak přímo zodpovědné za proteosyntézu neboli syntézu bílkovin. Na jádro navazuje systém membránových kanálků – endoplazmatické retikulum. Jeho drsná část s přisedlými ribozomy upravuje bílkoviny, zatímco hladká část bez ribozomů syntetizuje lipidy, metabolizuje sacharidy a slouží jako rezervoár vápníku. Na endoplazmatické retikulum úzce navazuje Golgiho aparát, který produkty retikula chemicky modifikuje, třídí, balí do váčků a odesílá na místo určení. Zcela zásadní organelou pro energetický metabolismus jsou mitochondrie. Jsou to buněčné elektrárny, které v procesu buněčného dýchání spalují živiny za přítomnosti kyslíku a vytvářejí univerzální buněčné palivo – adenosintrifosfát neboli ATP. Pro maséra je zajímavé, že svalové buňky, které spotřebovávají enormní množství energie, mají mitochondrií obrovské množství. Vnitrobuněčné trávení a rozklad opotřebovaných struktur zajišťují lysozomy plné hydrolytických enzymů. Buněčné dělení, tedy mitózu a meiózu, koordinuje centriol, který pomáhá tvořit dělicí vřeténko. Celou buňku zevnitř zpevňuje cytoskelet, tvořený mikrotubuly a mikrofilamenty, který dává buňce pevnost, tvar a umožňuje její pohyb.

Tyto buňky se seskupují do vyšších specializovaných celků, které nazýváme tkáně. V lidském těle rozlišujeme čtyři základní typy tkání: epitely, pojiva, svalovou tkáň a nervovou tkáň.

Epitely jsou tvořeny buňkami, které na sebe těsně naléhají, a obsahují minimum mezibuněčné hmoty. Nemají vlastní cévní zásobení a jsou vyživovány difúzí přes bazální membránu z pod ní ležícího pojiva. Epitely dělíme podle funkce na krycí, které chrání povrchy, žlázové, které produkují sekrety, resorpční, zajišťující vstřebávání například v tenkém střevě, smyslové, jako jsou tyčinky a čípky v sítnici, a svalové, schopné stahu.

Druhým typem jsou tkáně pojivové, které mají buňky daleko od sebe a obsahují velké množství medzibuněčné hmoty tvořené amorfní hmotou a vlákny – pevnými kolagenními, pružnými elastickými nebo síťovitými retikulárními. Mezi pojiva řadíme vazivo, chrupavku a kost. Pro maséra je nejvýznamnější tuhé kolagenní vazivo, které tvoří šlachy, svalové fascie a kloubní vazy. Chrupavka neboli cartilago je pevné, bezcévné pojivo, které dělíme na hyalinní, elastickou a vazivovou. Vazivová chrupavka tvoří například meziobratlové ploténky a kolenní menisky, což jsou struktury, které masáží sice přímo neovlivníme, ale musíme na ně brát ohled z hlediska biomechaniky pohybu. Kost je pak nejpevnější, mineralizovaná pojivová tkáň, která tvoří mechanickou oporu těla.

Třetí je tkáň svalová, jejíž hlavní vlastností je stažlivost neboli kontraktilita a dráždivost díky svalovým vláknům aktinu a myosinu. Rozlišujeme hladkou svalovinu ve stěnách vnitřních orgánů, která pracuje pomalu, bez únavy a je řízena vegetativním nervstvem bez naší vůle. Dále pak příčně pruhovanou svalovinu kosterní, která tvoří kosterní svaly, jež masírujeme. Ta reaguje rychle, podléhá naší vůli a je inervována mozkomíšními nervy. Třetím typem je srdeční svalovina neboli myokard, která kombinuje vlastnosti obou – má příčné pruhování, ale pracuje automaticky, rytmicky a bez únavy.

Čtvrtým typem je tkáň nervová, složená z neuronů, které vedou vzruchy, a podpůrných neuroglií, jež zajišťují ochranu, výživu a tvorbu myelinové pochvy pro izolaci nervových drah.

Na závěr své odpovědi popíši smyslovou soustavu, která představuje spojení našeho organismu s vnějším prostředím. Zaměřím se na jazyk, oko a ucho.

Jazyk, latinsky lingua, je svalový orgán v dutině ústní pokrytý sliznicí s chuťovými papilami. Ty obsahují chemoreceptory v podobě chuťových pohárků, které reagují na chemické látky rozpuštěné ve slinách. Na jazyku tradičně rozlišujeme vnímání základních chutí. Sladká chuť je vnímána nejcitlivěji na špičce jazyka, slaná na okrajích přední části jazyka, kyselá na okrajích zadní části jazyka a hořká chuť na samotném kořeni jazyka. Kořen jazyka je na hořkou chuť nejcitlivější, což funguje jako důležitý obranný reflex před polknutím jedovatých či zkažených látek. Pátou chutí je umami, která detekuje kyselinu glutamovou a je vnímána rovnoměrně po celém jazyku.

Oko, latinsky oculus, je orgánem zraku uloženým v kostěné očnici. Stěnu oční koule tvoří tři vrstvy. Vnější vrstvu představuje pevná, bílá a neprůhledná bělima neboli sclera, která se v přední části mění v průhlednou, silně zakřivenou rohovku, cornea, jež propouští a láme světlo. Střední vrstvu tvoří bohatě prokrvená cévnatka, choroidea, která v přední části přechází v řasnaté těleso, na němž je zavěšena čočka. Pomocí hladkého svalu řasnatého tělesa dochází ke změně zakřivení čočky, což nazýváme akomodací – tedy zaostřením na blízké či vzdálené předměty. Duhovka, iris, pak funguje jako clona s otvorem zvaným zornice, pupilla. Hladké svaly v duhovce regulují množství světla vstupujícího do oka. Vnitřní vrstvou je sítnice, retina, která obsahuje vlastní fotoreceptory – tyčinky pro černobílé vidění za šera a čípky pro barevné vidění za světla. Bodem nejostřejšího vidění s největší koncentrací čípků je žlutá skvrna, zatímco místo, kde z oční koule vystupuje zrakový nerv, se nazývá slepá skvrna a neobsahuje žádné receptory.

Ucho, latinsky auris, je složitým orgánem sluchu a rovnováhy. Vnější ucho tvoří chrupavčitý ušní boltec, vnější zvukovod a bubínek, který se zvukovými vlnami rozkmitá. Střední ucho je uloženo v bubínkové dutině spánkové kosti a obsahuje tři kloubně spojené sluchové kůstky – kladívko, kovadlinku a třmínek. Tyto kůstky mechanicky zesilují vibrace bubínku a přenášejí je na oválné okénko vnitřního ucha. Střední ucho je také spojeno Eustachovou trubicí s nosohltanem, což vyrovnává tlak na obou stranách bubínku. Vnitřní ucho se skládá ze sluchového hlemýždě, v němž se nachází Cortiho orgán s vláskovými buňkami drážděnými vlněním endolymfy. Vzniklý sluchový vzruch je veden VIII. hlavovým nervem do sluchového centra ve spánkovém laloku. Součástí vnitřního ucha je také vestibulární neboli rovnovážný aparát, tvořený třemi polokruhovými kanálky pro vnímání rotačních pohybů hlavy a dvěma váčky – utriculem a sacculem, které pomocí drobných krystalků otolitů vnímají gravitaci, polohu hlavy a přímočarý pohyb těla v prostoru.

Tímto, vážená komise, končím svou odpověď na první maturitní otázku.“

„Vážená maturitní komise, svou ústní zkoušku z předmětu Somatologie pro obor Masér zahájím tématem kosterního systému, na který plynule navážu přehledem svalstva tělního kmene a anatomií srdce. Kosterní systém je základní mechanickou oporou našeho těla. Kost jako taková je bílá, tvrdá a vysoce specializovaná pojivová tkáň, která plní funkci podpůrnou, ochrannou a slouží jako pasivní pohybový aparát. Skládá se ze specializovaných buněk, které nazýváme osteoblasty, a z medzibuněčné hmoty. Tato hmota obsahuje dvě základní složky: organickou složku osein, která kosti dodává neobyčejnou pružnost, měkkost a udržuje její tvar, a anorganickou složku tvořenou převážně solemi vápníku a fosforu, která odpovídá za tvrdost a pevnost kosti. V průběhu lidského života se poměr těchto složek dramaticky mění. U dětí převažuje osein, proto jsou jejich kosti ohebnější. Naopak s přibývajícím věkem osein ubývá, anorganická složka se stává dominantní, kosti ztrácejí svou elasticitu a stávají se křehkými, což u starších lidí vede k velmi častým a komplikovaným zlomeninám.

Z histologického hlediska rozlišujeme tři druhy kostní tkáně. Prvním je kost fibrilární neboli vláknitá, která představuje vývojově starší typ tkáně. U dospělého člověka ji nacházíme pouze v místech svalových úponů, na kostních výběžcích a drsnatinách. Druhým typem je kost lamelární neboli vrstevnatá, která je vysoce organizovaná. Její lamely jsou buď uspořádány koncentricky kolem cévních kanálků, čemuž říkáme Haversovy lamely, nebo tvoří ploché destičky na povrchu kostí jako plášťové lamely. Třetím typem je kost houbovitá neboli spongiózní, která vytváří prostorovou síť jemných trámečků. Tyto trámečky jsou geniálně uspořádány do směrů největšího mechanického zatížení, tlaku a tahu. Během života se tato architektura neustále přestavuje podle toho, jak tělo zatěžujeme, což je nesmírně důležitý fakt pro nás maséry při pochopení biomechaniky pohybu našich klientů.

Růst kostí je zajištěn dvěma mechanismy. Do délky roste kost díky růstové chrupavce, která se nachází na přechodu mezi tělem kosti a jejími konci. Do šířky kosti rostou díky okostici, latinsky periostu, která pokrývá celý povrch kosti s výjimkou kloubních ploch. Okostice je extrémně bohatě protkaná cévami, které kost vyživují, a nervovými zakončeními. Z tohoto důvodu je jakékoli poškození okostice, ke kterému dochází při zlomeninách, provázeno ostrou a intenzivní bolestí. Podle vnějšího tvaru dělíme kosti na dlouhé, jako je femur či humerus, krátké, jako kosti zápěstní, ploché, kam řadíme lopatku, a nepravidelné, jako je například dolní čelist. Uvnitř kostí se nachází dřeňová dutina vyplněná kostní dření.

Kosti se vzájemně spojují buď pevně, nebo pohyblivě. Pevná spojení, neboli synartrózy, realizujeme trojím způsobem. Spojení vazivem, syndesmózu, nacházíme například u lebečních švů. Spojení chrupavkou, synchondrózu, představují například meziobratlové ploténky. Třetím typem je spojení kostní tkání, synostóza, vznikající druhotným splynutím kostí, což můžeme demonstrovat na kosti křížové, která vzniká srůstem pěti křížových obratlů. Pohyblivé spojení kostí představuje kloub, který se skládá z kloubní hlavice a kloubní jamky. Klouby klasifikujeme podle počtu os pohybu na jednoosé, dvouosé a víceosé, přičemž v nich provádíme pohyby jako flexe, extenze, abdukce, addukce a rotace. Podle počtu spojujících se kostí je dělíme na jednoduché a složené. Z hlediska tvaru kloubních ploch pak rozlišujeme kloub kulovitý, jako je kyčelní, vejčitý u zápěstí, sedlový u palce ruky, kladkový u lokte, válcový mezi loketní a vřetenní kostí a plochý, který zajišťuje klouzavé pohyby například na krční páteři.

Přejdu nyní k přehledu svalstva tělního kmene. Tělní kmen je tvořen svaly krku, břicha, hrudníku a zad. Mezi svaly krku řadíme především kývač hlavy, m. sternocleidomastoideus, dále klonité svaly mm. scaleni a hluboké svaly jako m. longissimus colli a m. longissimus capitis. Svaly břicha tvoří m. rectus abdominis, šikmé svaly m. obliquus externus a internus, příčný sval m. transversus abdominis a hluboký čtyřhranný sval m. quadratus lumborum na zadní stěně. Svaly hrudníku zahrnují m. subclavius, velký a malý prsní sval, mezižeberní svaly a nejdůležitější nádechový sval – bránici neboli diaphragma. Svaly zad dělíme na povrchové a hluboké. V povrchových vrstvách nacházíme trapézový sval, nejširší sval zad, kosočtverečné svaly, zdvihač lopatky a pilovité zadní svaly. Hlubokou vrstvu představuje masivní systém m. erector trunci, který se dělí do čtyř systémů: spinotransversálního, spinospinálního, transversospinálního a hlubokých šíjových svalů. Tento systém je pro nás maséry zcela klíčový, neboť udržuje vzpřímenou polohu páteře a bývá místem častých spasmů.

Závěrem své odpovědi popíši anatomii srdce. Srdce je dutý svalový orgán uložený v mezihrudí za hrudní kostí, chráněný pevným vazivovým vakem – perikardem. Srdce dospělého člověka váží kolem 300 gramů a měří zhruba 14 centimetrů. Jeho stěna se skládá ze tří vrstev: vnitřního endokardu, který vystýlá dutiny a tvoří chlopně, středního myokardu, což je samotná srdeční svalovina, a povrchového epikardu. Srdce je podélnou přepážkou rozděleno na pravou a levou polovinu, z nichž každá má svou síň a komoru. Do pravé síně vstupuje horní a dolní dutá žila s odkysličenou krví z těla. Z pravé komory vystupuje plicní tepna vedoucí krev do pleteně plic. Do levé síně vstupují čtyři plicní žily s okysličenou krví a z levé komory vystupuje největší tepna těla – aorta. Jednosměrný průtok krve zajišťují chlopně cípaté – trojcípá vpravo a dvojcípá vlevo – a chlopně poloměsíčité u výstupů velkých tepen. Srdce je vyživováno vlastními věnčitými tepnami. Samotný srdeční stah a jeho pravidelnost jsou řízeny převodním systémem, který tvoří sinoatriální uzel, atrioventrikulární uzel, Hisův svazek, Tawarova raménka a Purkyňova vlákna, jež rozvádějí elektrický vzruch do celého myokardu komor. Tímto, vážená komise, končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, v této maturitní otázce se podrobně zaměřím na fyziologii svalového systému, stavbu kosterního svalu, podstatu svalového stahu a následně rozeberu mechanickou a regulační funkci srdce. Svalová soustava člověka představuje aktivní pohybový aparát. V těle dospělého člověka se nachází přibližně 600 svalů, které tvoří zhruba 40 % celkové tělesné hmotnosti, což z nich činí nejobjemnější soustavu lidského těla. Svalová tkáň je charakteristická svou dráždivostí a stažlivostí, kterou umožňují stažitelná vlákna – myofibrily.

Anatomicky rozlišujeme tři základní typy svalové tkáně. Prvním je hladká svalovina, která se skládá z protáhlých, vřetenovitých jednojaderných buněk s hladkými, nepravidelně uspořádanými myofibrilami. Tuto tkáň nacházíme ve stěnách vnitřních dutých a trubicových orgánů, jako jsou cévy, žaludek, střeva či děloha. Její kontrakce jsou pomalé, rytmické, svalovina je prakticky neunavitelná a je plně řízena vegetativním nervstvem, což znamená, že ji nemůžeme ovládat svou vůlí. Druhým typem je příčně pruhovaná svalovina kosterní. Její základní stavební jednotkou je svalové vlákno, což je mnohojaderný útvar, který může dosahovat délky až několika centimetrů. Pod mikroskopem vykazuje střídání světlých a tmavých úseků, což vytváří charakteristické příčné pruhování. V kosterním svalu rozlišujeme rychlá vlákna, která se kontrahují bleskově, ale rychle se unaví, a pomalá vlákna, která jsou tmavší, pracují pomaleji, ale jsou mimořádně odolná proti únavě. Tato svalovina je inervována somatickými, mozkomíšními nervy a můžeme ji plně ovládat svou vůlí. Třetím typem je srdeční svalovina neboli myokard, která geniálně spojuje vlastnosti obou. Má strukturu příčně pruhované svaloviny, ale její buňky jsou uspořádány do prostorové sítě a spojeny interkalárními disky. Pracuje zcela automaticky, rytmicky, bez únavy a nezávisle na naší vůli pod vlivem autonomních nervů.

Pro maséra je klíčová znalost stavby kosterního svalu. Sval se skládá ze svalového bříška, které je tvořeno svalovými vlákny. Tato vlákna jsou chráněna a vyživována systémem vazivových obalů. Každé jednotlivé vlákno obepíná jemný obal endomysium. Více svalových vláken se sdružuje do snopců, které jsou obaleny vazivem zvaným perimysium. Celý sval je pak na povrchu kryt obalem epimysium. Na koncích svalu tyto vazivové obaly zesilují a splývají v pevnou svalovou povázku – fascii. Ta dále přechází ve šlachu, která tvoří pevný úchyt a upíná sval ke kostem a jejich drsnatinám. Cévní zásobení svalu je vyřešeno tak, že vyživující céva vstupuje do svalového bříška kolmo a větví se na bohatou kapilární síť, což umožňuje dokonalé prokrvení, které při masáži mechanicky podporujeme.

Vlastní svalový stah neboli kontrakce probíhá na mikroskopické úrovni myofibril, které jsou základní kontraktilní jednotkou svalové buňky. Myofibrila je rozdělena Z-liniemi na funkční úseky zvané sarkomery. Každá sarkomera obsahuje tenká filamenta bílkoviny aktinu a tlustší filamenta bílkoviny myozinu. Při kontrakci, která je spuštěna nervovým vzruchem, se hlavy myozinu naváží na aktin a začnou ho aktivně zasouvat mezi sebe. Tím dochází ke zkrácení sarkomery, zkrácení celé myofibrily a ve výsledku ke stahu celého svalu.

Nyní přejdu k funkční činnosti srdce. Srdce funguje jako tlaková pumpa zajišťující neustálý oběh krve. Jeho mechanická práce probíhá ve dvou cyklických fázích: systole a diastole. Během systoly síní jsou cípaté chlopně otevřené a síně aktivně vhánějí krev do ochablých komor, které jsou v diastole a plní se. Jakmile se komory naplní, nastává systola komor. Tlakem krve se okamžitě uzavřou cípaté chlopně, což akusticky vnímáme jako 1. srdeční ozvu. Otevřou se poloměsíčité chlopně a krev je pod vysokým tlakem vypuzena z pravé komory do plicnice a z levé komory do aorty. Síně jsou v té době v diastole a plní se krví z dutých a plicních žil. Srdce při jednom stahu vypudí do oběhu přibližně 70 ml krve, což je tepový srdeční objem. Za jednu minutu takto srdce přečerpá zhruba 5 litrů krve, což označujeme jako minutový srdeční objem.

Mezi základní ukazatele srdeční činnosti řadíme krevní tlak, jehož norma u zdravého člověka je 120 na 80 mmHg. Hodnoty trvale přesahující 140 na 90 označujeme jako hypertenzi. Tepová frekvence se v klidu pohybuje mezi 60 až 90 tepy za minutu. Pokud frekvence stoupne nad 90, hovoříme o tachykardii, pokud klesne pod 60, jedná se o bradykardii. Činnost srdce je regulována autonomně vlastním převodním systémem, ale je pod neustálým vlivem vegetativního nervového systému. Sympatikus prostřednictvím adrenalinu srdeční činnost zrychluje a zvyšuje krevní tlak, zatímco parasympatikus ji přes acetylcholin zpomaluje. Hlavní koordinační kardiovaskulární centrum se nachází v prodloužené míše. Tímto, vážená komise, uzavírám svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, ve své čtvrté maturitní otázce se detailně zaměřím na anatomickou stavbu lidské lebky, na její kloubní a pevná spojení, na podrobnou svalovou soustavu hlavy, kde rozliším svaly mimické a žvýkací, a v druhé části své prezentace přejdu k centrálnímu nervovému systému, tedy k anatomii a fyziologii mozku a míchy.

Lebka, latinsky cranium, představuje pevnou kostěnou schránku, která chrání mozek a smyslové orgány. Anatomicky ji dělíme na dvě základní části: část mozkovou a část obličejovou. Mozková část chrání vlastní mozek a je tvořena kostí týlní (os occipitale), kostí klínovou (os sphenoidale), kostí čichovou (os ethmoidale), párovou kostí spánkovou (os temporale), kostí čelní (os frontale), párovou kostí temenní (os parietale) a kostí slzní (os lacrimale). Obličejová část tvoří kostěný podklad obličeje a řadíme sem kost nosní (os nasale), kost lícní (os zygomaticum), horní čelist (maxilla), dolní čelist (mandibula) a jazylku (os hyoideum). Spojení kostí lebky je u dospělého člověka realizováno převážně pevně, pomocí vazivových švů. Mezi nejdůležitější švy řadíme šev šípový (sutura sagittalis), šev lambdový (sutura lambdoidea), šev věncový (sutura coronalis) a šev šupinový (sutura squamosa). Jediným volným a plně pohyblivým kloubním spojením na lebce je čelistní kloub, articulatio temporomandibularis, který spojuje hlavici dolní čelisti s jamkou na kosti spánkové, čímž funkčně propojuje obličejový skelet s mozkovým.

Na tyto kosti nasedají svaly hlavy, které dělíme na svaly mimické a žvýkací. Žvýkací svaly jsou velmi silné, upínají se na dolní čelist a slouží k drcení potravy. Patří sem především sval spánkový (m. temporalis) a sval žvýkací (m. masseter). Mimické svaly mají tu vlastnost, že alespoň jedním svým koncem začínají nebo se upínají do kůže obličeje, čímž umožňují vyjadřování emocí. Mezi tyto svaly řadíme m. frontalis, který zvedá obočí, m. corrugator supercilii zodpovědný za svraštění obočí při zamračení, oční svěrač m. orbicularis oculi zavírající oko, m. nasalis stahující nosní dírky a m. levator labii superioris cenící zuby. Ústní koutek táhnou šikmo vzhůru lícní svaly m. zygomaticus major a minor, do strany jej táhne smíchový sval m. risorius a směrem dolů ho stahuje m. depressor anguli oris. Kruhový sval ústní m. orbicularis oris rty špulí a trubačský sval m. buccinator tvoří podklad tváří. Nesmíme zapomenout na krční podkožní sval platysma, který napíná kůži na krku. Pro maséra je uvolnění těchto svalů při masáži obličeje a hlavy nesmírně důležitým krokem k odstranění psychického napětí klienta.

Nyní se zaměřím na centrální nervový systém, který se skládá z mozku a míchy. Mozek je bezpečně uložen v dutině lebeční, váží přibližně 1300 gramů a mícha probíhá páteřním kanálem. Oba tyto orgány jsou chráněny třemi vrstvami obalů neboli mening. Vnější vrstvu tvoří tvrdá plena (dura mater), která pevně přiléhá ke kostem. Střední vrstvou je bezcévná pavučnice (arachnoidea) a vnitřní vrstvu tvoří omozečnice (pia mater), která je bohatě prokrvená a vyživuje povrch CNS. Prostor mezi pavučnicou a omozečnicí je vyplněn mozkomíšním mokem, který mechanicky chrání nervovou tkáň před otřesy a nárazy.

Samotný mozek se anatomicky skládá ze tří hlavních celků: mozkového kmene, mozečku a koncového mozku. Mozkový kmen obsahuje vzestupné a sestupné dráhy a jádra hlavových nervů. Skládá se z prodloužené míchy, v níž sídlí životně důležitá centra pro řízení dýchání a srdeční činnosti, dále z Varolova mostu, středního mozku a mezimozku. Mezimozek prostřednictvím hypotalamo-hypofyzárního systému integruje nervové a hormonální regulace celého organismu. V zadní jámě lebeční se nachází mozeček, který má dvě hemisféry spojené mozečkovým červem. Mozeček je zodpovědný za udržování rovnováhy, koordinaci pohybů a jejich celkovou přesnost. Největší částí je koncový mozek, jehož povrch kryje šedá kůra mozková rozdělená na čelní lalok řídící psychiku, temenní lalok s motorickými a senzitivními centry, spánkový lalok se sluchovým centrem a týlní lalok se zrakovým centrem. Levá hemisféra zpracovává logiku, řeč a matematické myšlení, pravá hemisféra naopak odpovídá za prostorové vnímání a kreativitu.

Mícha, která navazuje na prodlouženou míchu, měří 40 až 45 centimetrů. Na jejím příčném řezu vidíme vnitřní šedou hmotu ve tvaru motýla, která je tvořena těly neuronů, a obvodovou bílou hmotu, kterou procházejí nervové dráhy vedoucí signály z těla do mozku a naopak. Znalost těchto struktur nám umožňuje pochopit, jak mozek přijímá a zpracovává podněty z celého těla, což je základem pro pochopení účinků reflexní masáže. Tímto, vážená komise, končím svou odpověď na čtvrtou otázku.“

„Vážená maturitní komise, ve své páté maturitní otázce se podrobně zaměřím na osovou kostru trupu, představím komplexní přehled čtyř vrstev zádových svalů a v druhé části své prezentace rozeberu základy periferního a vegetativního nervového systému se zvláštním zřetelem na inervaci horní končetiny, což je pro masérskou praxi naprosto stěžejní téma.

Osovou kostru trupu tvoří páteř, pánev, žebra, hrudní kost, klíční kost a lopatka. Páteř je tvořena 33 až 34 obratli. Máme 7 obratlů krčních, 12 hrudních, 5 bederních, dále 5 křížových obratlů, které druhotně splývají v kost křížovou, a 4 až 5 obratlů kostrčních, které srůstají v kost kostrční. Páteř vykazuje v sagitální rovině esovité zakřivení, které tlumí otřesy při chůzi. Popisujeme krční lordózu, hrudní kyfózu, bederní lordóza a křížovou kyfózu. Krční obratle jsou nejmenší, jejich příčné výběžky obsahují otvory pro cévy zásobující mozek a jejich trn je rozdvojený. První stavec C1, atlas, nemá tělo ani trn, pouze přední oblouk s jamkou pro zub druhého stavce C2, čepovce. Čepovec má nahoru vyčnívající zub, dens, který umožňuje rotaci hlavy o 30 až 35 stupňů. Pokud dojde k úrazu, při němž se tento zub zlomí, ulomí se do prodloužené míchy, kde sídlí životní centra dýchání a oběhu, což vede k okamžité smrti. Hrudní obratle mají kloubní plošky pro žebra a jejich trny se střechovitě překrývají kaudálně. Bederní obratle jsou největší a masivní, s vodorovnými trny. Spojení na páteři je zajištěno meziobratlovými ploténkami a systémem podélných a krátkých vazů, které stabilizují celou páteřní osu.

Svaly zad dělíme do čtyř vrstev. První vrstvu tvoří trapézový sval a nejširší sval zad. Ve druhé vrstvě nacházíme velký a malý kosočtverečný sval a zdvihač lopatky. Třetí vrstva obsahuje sval m. serratus anterior a dýchací svaly m. serratus posterior superior a inferior. Čtvrtá, hluboká vrstva, je tvořena vzpřimovačem trupu m. erector trunci, který se dělí do čtyř systémů: spinotransversálního, spinospinálního, transversospinálního a hlubokých šíjových svalů.

Přejdu k perifernímu nervovému systému. Základní stavební jednotkou je neuron. Komunikace mezi neurony probíhá v synapsích pomocí chemických přenašečů – mediátorů. Spojení motorického nervu se svalem zajišťuje nervosvalová ploténka. Z míchy vystupuje 31 párů míšních nervů: 8 krčních, 12 hrudních, 5 bederních, 5 křížových a 1 kostrční. Pro maséra horní končetiny je nejdůležitější pažní pleteň, plexus brachialis, s kořenovou inervací C5 až C8 se spojkami od Th1 do C4. Nadklíčková část plexus brachialis inervuje svaly krku, hrudníku, lopatky a povrchové svaly zad. Podklíčková část se pak dělí na velké periferní nervy. N. musculocutaneus inervuje ohýbače paže. N. axillaris inervuje deltový sval a malý oblý sval. N. medianus inervuje většinu flexorů předloktí a svaly palce. N. ulnaris inervuje svaly ruky, malíčku a mezikostní svaly. N. radialis pak inervuje natahovače celé horní končetiny. Vegetativní nervstvo funguje bez naší vůle a dělí se na sympatikus (který tělo aktivuje, zvyšuje TK, TF a dýchání prostřednictvím adrenalinu) a parasympatikus (který tělo zklidňuje a regeneruje pod vlivem acetylcholinu). Tímto, vážená komise, končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, v této maturitní otázce se podrobně zaměřím na stavbu a zakřivení lidské páteře, její přesné rozsahy pohyblivosti v jednotlivých úsecích, dále na detailní anatomii zádových svalů, které rozdělím do čtyř vrstev se všemi jejich začátky, úpony a funkcemi, a v závěru své řeči popíši fungování a anatomickou trasu malého a velkého krevního oběhu.

Páteř, latinsky columna vertebralis, je tvořena 33 až 34 obratli. Tento kostěný sloupec dělíme na 7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních obratlů, dále na 5 obratlů křížových, které splývají v kost křížovou, a 4 až 5 obratlů kostrčních, které srůstají v kost kostrční. Základní obratel se skládá z těla, oblouku, který ohraničuje obratlový otvor pro míchu, dále z příčných výběžků, jednoho trnového výběžku a párových kloubních výběžků. Zatímco ve frontální rovině je páteř naprosto přímá, v rovině sagitální vykazuje esovité zakřivení chránící mozek před otřesy. Popisujeme krční lordózu o hloubce 2 cm s vrcholem v oblasti C4, hrudní kyfózu s vrcholem v Th6, bederní lordózu o hloubce 3 cm s vrcholem v L3 až L4 a křížovou kyfózu. Z hlediska pohyblivosti vykazuje páteř v jednotlivých segmentech odlišné limity. V krčním úseku je možná flexe 40°, extenze 75°, úklon 35° a rotace 50°. V hrudním úseku je pohyblivost omezena žebry; flexe činí 45°, extenze pouze 25°, úklon 20° a rotace 35°. V bederním úseku dosahuje flexe 60°, extenze 35°, úklon 20°, ale rotace je minimální – pouze 5°. Celkový součet pohyblivosti celé páteře činí 145° do flexe, 135° do extenze, 75° do úklonu a 90° do rotace.

Jako maséři musíme dokonale znát svaly zad, které dělíme do čtyř vrstev. První vrstvu tvoří trapézový sval, m. trapezius, který začíná na týlní kosti a trnech krčních i bederních obratlů a upíná se na klíční kost, akromion a spina scapulae; stabilizuje lopatku, zvedá ji a stahuje dolů. Druhým svalem je nejširší sval zad, m. latissimus dorsi, se začátkem na thorakolumbální fascii a hrudních obratlích a úponem na humeru; provádí addukci a vnitřní rotaci paže. Ve druhé vrstvě leží m. rhomboideus major (Z: Th1–Th4, Ú: mediální okraj lopatky, F: přitahuje lopatku k páteři), m. rhomboideus minor (Z: C6–C7, Ú: mediální okraj lopatky) a m. levator scapulae, který zvedá lopatku ze svého začátku na příčných výběžcích krčních obratlů na angulus superior scapulae. Ve třetí vrstvě se nacházejí dýchací svaly m. serratus posterior superior (vdechový sval ze zakončení na 2. až 5. žebru) a m. serratus posterior inferior (pomocný dýchací sval jdoucí na poslední 4 žebra). Čtvrtá, hluboká vrstva, je představována vzpřimovačem trupu m. erector trunci, rozděleným na čtyři komplexní systémy: spinotransversální, spinospinální, transversospinální a hluboké šíjové svaly, které zajišťují napřímení a stabilitu celé páteře.

Na závěr své odpovědi popíši krevní oběh. Malý krevní oběh začíná v pravé srdeční komoře, odkud je odkysličená krev pumpována plicnicí do plic. V plicních sklípcích dochází k výměně dýchacích plynů, krev se nasytí kyslíkem a plicními žilami se vrací zpět do levé srdeční síně. Velký krevní oběh začíná v levé srdeční komoře, odkud okysličená krev proudí aortou do celého těla, kde vyživuje buňky. Odkysličená krev se pak sbírá do horní a dolní duté žíly a ústí zpět do pravé srdeční síně. Celý oběh je přísně řízen nervově autonomním systémem a humorálními vlivy. Tímto, vážená komise, končím svou odpověď na šestou otázku.“

„Vážená maturitní komisie, ve své sedmé maturitní otázce se detailně zaměřím na anatomii krční páteře, na její specifické obratle atlas a axis, na pevná spojení na páteři a podrobně představím svalstvo krku s jeho začátky, úpony a funkcemi. V závěru své odpovědi se budu věnovat cévnímu systému, stavbě cévní stěny a mechanismům, které zajišťují pohyb krve v našem těle.

Krční páteř se skládá ze 7 krčních obratlů označovaných jako C1 až C7. Jsou to nejmenší obratle lidské páteře. Mají rozdvojený konec trnového výběžku a jejich příčné výběžky obsahují specifické otvory, kterými probíhají cévy a žíly zásobující mozek krví a kyslíkem. První krční obratel C1 se nazývá atlas neboli nosič. Tento obratel je zcela unikátní, protože nemá obratlové tělo ani trnový výběžek. Je tvořen pouze předním a zadním obloukem. Na vnitřní straně předního oblouku se nachází kloubní jamka pro zub čepovce. Druhý krční obratel C2 se nazývá axis neboli čepovec. Má místo těla nahoru vyčnívající zub, dens, který zapadá do atlasu a umožňuje jeho otáčení, což zajišťuje rotaci krční páteře v rozsahu 30 až 35 stupňů. Spojení mezi atlasem a čepovcem je extrémně zpevněno systémem vazů. Je to přesně to místo, o kterém lidově mluvíme, když se řekne, že se „láme vaz“. Při prudkém nárazu dochází ke zlomení zubu čepovce, který se vbodne do prodloužené míchy, kde sídlí životní centra dýchání a srdečního oběhu, což vede k okamžité smrti.

Spojení na páteři je zajištěno chrupavkami a vazy. Mezi těly obratlů se nacházejí meziobratlové ploténky (disci intervertebrales), které tlumí osové nárazy a zatížení. Stabilizaci zajišťují podélné vazy – lig. longitudinale anterius na přední straně a lig. longitudinale posterius na zadní straně těl obratlů. Oblouky obratlů spojuje žlutý vaz ligamentum flavum, trny spojují ligamenta interspinalia a příčné výběžky spojují ligamenta intertransversaria.

Svaly krku jsou pro maséra velmi citlivou a důležitou oblastí. Dominantním svalem je kývač hlavy, m. sternocleidomastoideus, který začíná na rukojeti hrudní kosti a klíční kosti a upíná se na processus mastoideus spánkové kosti. Zajišťuje flexi, rotaci a lateroflexi hlavy. Dále na krku rozlišujeme svaly nadjazylkové (např. m. mylohyoideus a m. digastricus) a svaly podjazylkové (např. m. sternohyoideus a m. omohyoideus), které se podílejí na polykání a pohybech jazylky. Hlubokou skupinu tvoří klonité svaly mm. scaleni (anterior, medius, posterior), které začínají na krčních obratlech, upínají se na I. a II. žebro a provádějí úklon, rotaci a flexi hlavy, přičemž fungují i jako pomocné vdechové svaly. Na přední straně obratlů pak leží hluboké svaly m. longus capitis a m. longus colli.

Cévní systém tvoří tepny, žíly a vlásečnice. Tepny mají silnou svalovou stěnu, protože krev v nich proudí pod vysokým tlakem přímo ze srdce. Žíly mají stěnu tenčí a v dolní polovině těla obsahují chlopně bránící zpětnému toku krve. Pohyb krve v žilách je pro maséra nesmírně zajímavý – na rozdíl od tepen, kde krev pohání srdce, v žilách je krev poháněna kontrakcemi kosterních svalů (svalovou pumpou), činností žilních chlopní a dýchacími pohyby hrudníku. Při masáži hmaty vždy vedeme směrem k srdci, abychom tento žilní návrat mechanicky podpořili a usnadnili cévnímu systému jeho práci. Tímto, vážená komise, končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, v této osmé maturitní otázce se podrobně zaměřím na anatomickou stavbu hrudního koše, na specifika hrudních obratlů, na svaly hrudníku s jejich začátky, úpony a funkcemi, a v druhé části své prezentace rozeberu kompletní fyziologii dýchání včetně dechových kapacit, mechaniky a nervového řízení.

Hrudní páteř je tvořena 12 hrudními obratli Th1 až Th12. Tato těla obratlů jsou vyšší a jejich příčné výběžky mají kloubní plošky pro skloubení s žebry. Trnové výběžky jsou velmi dlouhé a sklání se střechovitě dolů, což limituje záklon v hrudním úseku páteře. Hrudní koš, thorax, chrání srdce a plíce a tvoří ho hrudní obratle, 12 párů žeber a hrudní kost – sternum. Na sternu rozlišujeme rukověť (manubrium), tělo (corpus) a mečovitý výběžek (processus xiphoideus).

Svaly hrudníku dělíme na povrchové svaly pohybující ramenním pletencem a hluboké svaly dýchací. M. pectoralis major začíná na klíční kosti, sternu a chrupavkách žeber a upíná se na horní část humeru; provádí flexi, abdukce a vnitřní rotaci ramene. Pod ním leží m. pectoralis minor, který začíná na 2. až 5. žebru, upíná se na processus coracoideus lopatky a táhne lopatku dopředu a dolů. M. subclavius jde od klíční kosti na 1. žebro a táhne klíční kost dolů. Na boční stěně leží pilovitý sval m. serratus anterior, který začíná na 8. až 9. žebru, upíná se na mediální okraj lopatky a provádí její abdukci. Mezižeberní prostory vyplňují vnější mezižeberní svaly, mm. intercostales externi, které vedou od horního žebra k dolnímu a jsou hlavními vdechovými svaly. Vnitřní mezižeberní svaly, mm. intercostales interni, vedou opačným směrem a fungují jako dýchací svaly pomocné. Nejdůležitějším nádechovým a posturálním svalem je však bránice (diaphragma), která odděluje hrudní a břišní dutinu.

Dýchací systém zajišťuje neustálou výměnu O₂ a CO₂ mezi vnějším prostředím a buňkami. Vnější dýchání probíhá v plicích a skládá se z ventilace vzduchu, jeho distribuce v dýchacích cestách, difúze plynů přes tenkou stěnu alveolů do kapilár a perfúze, což je výměna plynů mezi alveolami a protékající krví. Vnitřní dýchání pak představuje výměnu plynů mezi krví a tkáněmi, přičemž kyslík se v krvi přenáší jako oxyhemoglobin a CO₂ jako karbaminhemoglobin. Při aktivním nádechu se bránice a vnější mezižeberní svaly stahují, což nasává vzduch do plic. Výdech je za klidových okolností pasivní děj způsobený elasticitou plic. Vdechnutý vzduch obsahuje 21 % kyslíku a 0,04 % CO₂, zatímco vydechnutý obsahuje již jen 16 % kyslíku a 4 % CO₂.

Vitální kapacita plic, což je maximální množství vzduchu vydechnuté po maximálním nádechu, činí u zdravého člověka přibližně 4,5 litru. Totální kapacita plic je 5,5 litru a zahrnuje i 1 litr zbytkového vzduchu. Dýchání je automaticky řízeno z dechového centra v prodloužené míše na základě informací z chemoreceptorů v cévách měřících hladinu plynů, mechanoreceptorů v plicích a proprioceptorů ve svalech. Vědomě ho však můžeme ovlivnit z mozkové kůry. Normální dechová frekvence v klidu je 16 až 20 dechů za minutu; stav nad 24 dechů označujeme jako tachypnoe, pokles pod 16 dechů jako bradypnoe. Tyto parametry jsou pro nás maséry klíčové, protože správné a hluboké dýchání klienta během masáže výrazně zvyšuje její celkový relaxační účinek. Tímto, vážená komise, uzavírám svou odpověď.“

Zde je kompletní, nesestříhané a vyčerpávající zpracování Maturitních otázek č. 9, 10, 11 a 12 v češtině, přesně v té nejbohatší možné struktuře: s kompletním a podrobným výpisem v odrážkách bez vynechání jakýchkoli latinských výrazů či anatomických detailů a s následnou plynulou simulací patnáctiminutové ústní odpovědi před maturitní komisí.

„Vážená maturitní komise, ve své deváté maturitní otázce se detailně zaměřím na oblast bederní páteře, její stavbu, zakřivení a specifické rozsahy pohybu. Dále rozeberu břišní svalstvo, které tvoří mechanický protipól zádových svalů a hraje nezastupitelnou roli v posturální stabilizaci, a v poslední části se budu věnovat anatomické stavbě dýchacích cest od dutiny nosní až po plíce.

Bederní páteř, latinsky vertebrae lumbales, se skládá z 5 bederních obratlů označovaných L1 až L5. Vzhledem k tomu, že tato část páteře nese největší podíl celkové hmotnosti horní poloviny těla, jsou těla bederních obratlů největší, nejširší a nejmasivnější. Jejich trnové výběžky jsou na rozdíl od krčních a hrudních obratlů ploché, široké a směřují horizontálně přímo dozadu. Příčné výběžky bederních obratlů jsou dlouhé a nazýváme je processus costarii, protože vznikly zakrněním původních žeber. Bederní páteř vykazuje zakřivení směrem dopředu, které nazýváme bederní lordózou. Hloubka tohoto prohnutí činí standardně 3 cm a jeho vrchol leží v oblasti obratlů L3 až L4. Z hlediska pohyblivosti je bederní páteř nesmírně mobilní do předklonu, tedy flexe, která dosahuje až 60°, a záklonu, extenze, s rozsahem 35°. Úklon, neboli lateroflexe, činí 20°. Co je však pro nás maséry extrémně důležité, je fakt, že rotace je v bederním úseku téměř zablokovaná a její rozsah činí pouhých 5°. Je to dáno prostorovým postavením kloubních ploch meziobratlových kloubů, které rotaci mechanicky brání. Pokud se klient snaží provést prudkou rotaci v bedrech, často dochází k poškození meziobratlových plotének. Ploténky, disci intervertebrales, spojují těla obratlů chrupavkou a tlumí vertikální nárazy. Celá páteř je dále zpevněna podélnými vazy – předním a zadním – a krátkými vazy, jako je žlutý vaz ligamentum flavum spojující oblouky, vazy mezi trny a mezi příčnými výběžky.

Přejdu k břišním svalům, které tvoří přední a boční stěnu břišní dutiny. Tyto svaly jsou uspořádány do vrstev. Prvním svalem je přímý sval břišní, m. rectus abdominis. Začíná na chrupavce 5. až 7. žebra a na mečovitém výběžku hrudní kosti, processus xiphoideus, a upíná se na sponu stydkou, symphysis pubica. Jeho hlavní funkcí je flexe trupu. Na něj navazují šikmé svaly. Vnější šikmý sval, m. obliquus externus abdominis, začíná na spodních 8 žebrech a upíná se na hřeben kyčelní kosti a do bílé linie, linea alba. Při oboustranném stahu provádí předklon, při jednostranném stahu úklon a rotaci trupu na opačnou stranu. Pod ním leží vnitřní šikmý sval, m. obliquus internus abdominis, který začíná na pánvi a thorakolumbální fascii a upíná se na spodní žebra a linea alba. Provádí flexi, úklon a rotaci trupu na stejnou stranu. Nejhlubší vrstvu tvoří příčný sval břišní, m. transversus abdominis, který začíná na thorakolumbální fascii a pánvi a upíná se do linea alba, do níž se zanořuje. Tento sval nemá pohybovou funkci, ale jeho hlavním úkolem je stabilizace břišní stěny, tvorba břišního lisu a podpora výdechu. Zadní stěnu břicha pak doplňuje čtyřhranný sval bederní, m. quadratus lumborum, který začíná na kyčelním hřebeni pánve a upíná se na 12. žebro. Provádí úklon a záklon trupu, zvedá pánev a fixuje 12. žebro při dýchání, což je důležité pro stabilní bod bránice.

V poslední části své odpovědi popíši anatomii dýchacích cest. Ty začínají dutinou nosní, cavum nasi, která je vystlána sliznicí s řasinkami. Zde se vzduch čistí, zvlhčuje a otepluje. Na dutinu nosní navazují vedlejší dutiny nosní, sinus paranasales, což jsou dutiny v kostech čelní, čichové, klínové a v horní čelisti. Vzduch dále postupuje přes nosohltan, nasopharynx, do hrtanu, larynx. Hrtan je tvořen chrupavkami: největší štítnou chrupavkou, dále prstencovou a párovými hlasivkovými chrupavkami, mezi nimiž jsou napnuty hlasové vazy. Ty ohraničují hlasivkovou štěrbinu a jejich rozechvěním vzniká zvuk. Nad hrtanem leží hrtanová příklopka, epiglottis, která se při polknutí reflexně uzavře a zabrání vdechnutí potravy nebo tekutin. Na hrtan navazuje průdušnice, trachea, vyztužená chrupavčitými prstenci, která se větví na pravou a levou průdušku, bronchy. Ty vstupují v místě plicního hilu do plic, pulmo. Plíce jsou párový orgán o hmotnosti 600 až 800 gramů, kde dochází k vlastní výměně plynů. Tímto, vážená komise, uzavírám svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, v této maturitní otázce se zaměřím na pletenec horní končetiny, detailní stavbu lopatky a mechaniku ramenního kloubu. Následně popíši svaly ramene s důrazem na rotátorovou manžetu a v druhé polovině své odpovědi rozeberu fyziologii krve, její složení a složitý enzymatický proces srážení krve.

Pletenec ramenní, latinsky cingulum membri superioris, představuje vysoce pohyblivé spojení, které zajišťuje připojení volné horní končetiny k osovému skeletu trupu. Skládá se ze čtyř hlavních funkčních spojení mezi lopatkou, hlavicí pažní kosti, klíční kostí a hrudní kostí. Hlavní kostí pletence je lopatka, scapula, což je plochá kost trojúhelníkovitého tvaru, na které popisujeme tři okraje: margo superior, medialis a lateralis, a tři úhly: angulus superior, inferior a lateralis. Angulus inferior je pro nás maséry klíčovým orientačním bodem při palpaci zad. Na zadní straně lopatky vystupuje výrazný kostěný hřeben, spina scapulae, který lateralizuje a přechází v plochý nadpažek – acromion. Dopředu pak směřuje processus coracoideus, zobákovitý výběžek lopatky. Na bočním úhlu nacházíme mělkou kloubní jamku, cavitas glenoidalis, do které zapadá velká hlavice pažní kosti. Lopatka je k hrudnímu koši připojena pouze svaly v kloubu articulatio scapulothoracicae, což umožňuje její obrovskou pohyblivost do elevace, deprese, abdukce, addukce a rotace. Klíční kost se spojuje s hrudní kostí v articulatio sternoclavicularis a s lopatkou v articulatio acromioclavicularis. Samotný ramenní kloub, articulatio humeri, je nejvolnějším kulovitým kloubem lidského těla a umožňuje pohyby ve všech třech rovinách: předpažení a zanožení, upažení a připažení a vnitřní i zevní rotaci.

Svaly ramenního kloubu dělíme na povrchový deltový sval a hluboké stabilizátory. Deltový sval, m. deltoideus, začíná na klíční kosti, akromionu a spina scapulae a upíná se na tuberositas deltoidea humeru. Provádí hlavní abdukci paže. Hluboké svalstvo tvoří takzvanou rotátorovou manžetu, která ramenní kloub aktivně stabilizuje a tiskne hlavici do jamky. Patří sem m. supraspinatus, který leží v nadhřebenové jámě a provádí abdukci, dále m. infraspinatus v podhřebenové jámě a m. teres minor na zevním okraji lopatky, kteří jsou hlavními zevními rotátory ramene. Z přední strany lopatky pak leží masivní m. subscapularis, který se upíná na malý hrbol humeru a provádí vnitřní rotaci. Tyto svaly doplňuje m. teres major, který sice nepatří do rotátorové manžety, ale jde z dolního úhlu lopatky pod velký hrbol a provádí addukci a vnitřní rotaci paže.

Nyní přejdu k fyziologii krve. Krev je tekutá tkáň, suspenze krevních elementů v krevní plazmě. V těle dospělého člověka koluje 4 až 6 litrů krve, což představuje zhruba 8 % tělesné hmotnosti. Krev plní nezastupitelnou roli transportní, imunitní, termoregulační a hemostatickou. Skládá se z tekuté plazmy a krevních elementů, kterými jsou erytrocyty přenášející dýchací plyny, leukocyty zajišťující imunitu a trombocyty odpovědné za srážení krve. Trombocyty, jichž máme 150 až 300 tisíc v mikrolitru, spouštějí při poškození cévy proces hemostázy. Ten začíná reflexní vazokonstrikcí cévy. Poté dochází k adhezi trombocytů na poškozené kolagenní vazivo cévy a k jejich agregaci, čímž se vytvoří provizorní destičkový trombus.

Následuje klíčová fáze koagulace neboli srážení krve, což je kaskáda biochemických reakcí. Aktivuje se buď vnitřní systém při poškození endotelu (faktory XII, XI, X, VIII a destičkový tromboplastin), nebo vnější systém uvolněním tkáňového tromboplastinu z poškozených buněk okolo cévy a faktorem VII. Obě cesty se spojují a za přítomnosti faktoru V a iontů vápníku Ca²⁺ vyvolají přeměnu plazmatického protrombinu na aktivní enzym trombin. Trombin poté okamžitě katalyzuje přeměnu rozpustného proteinu fibrinogenu na pevná, nerozpustná vlákna fibrinu. Fibrinová vlákna vytvoří prostorovou síť, do níž se zachytí červené krvinky, a vzniká definitivní krevní sraženina – trombus. Po zahojení cévy je tento trombus rozpuštěn procesem fibrinolýzy. Pokud k tomuto srážení dochází nefyziologicky uvnitř zdravých cév, hovoříme o trombóze, a pokud se sraženina utrhne, stává se z ní embolus, který může způsobit embolii v plicích či mozku. Dědičné chybění srážecích faktorů VIII a IX vede k závažnému onemocnění – hemofilii. Na závěr zmíním krevní skupiny A, B, AB a 0, které jsou definovány přítomností antigenů aglutinogenů na erytrocytech a protilátek aglutininů v plazmě, a Rh faktor, kde nejdůležitější roli hraje přítomnost či nepřítomnost antigenu D. Tímto končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, ve své jedenácté maturitní otázce podrobně představím anatomickou stavbu kosti pažní, popíši kompletní svalstvo paže, které rozdělím na přední skupinu ohýbačů a zadní skupinu natahovačů, a v druhé části odpovědi rozeberu celkovou makroskopickou anatomii trávicího ústrojí od dutiny ústní až po velké žlázy, jako jsou játra a slinivka břišní.

Začnu kostí pažní, latinsky humerus, což je typická dlouhá kost horní končetiny. Na jejím proximálním konci nacházíme kulovitou kloubní hlavici, caput humeri, která se spojuje s lopatkou. Pod hlavicí probíhá mělká rýha – collum anatomicum. Mnohem důležitější je však zúžené místo pod velkým a malým hrbolem, které nazýváme collum chirurgicum. Toto místo je z hlediska traumatologie nejkritičtější, neboť se jedná o nejčastější místo zlomenin pažní kosti s rizikem poškození přiléhajících cév a nervů. Na přední straně horního konce jsou hmatné tuberculum majus a tuberculum minus. Tělo pažní kosti nese na své vnější ploše drsnatinu tuberositas deltoidea, kam se upíná deltový sval. Distální konec humeru tvoří loketní kloub a nacházíme zde vnitřní kladku trochlea humeri pro spojení s ulnou a vnější hlavičku capitulum humeri pro spojení s radiem. Nad nimi jsou výrazné nadkondyly – vnitřní epicondylus medialis, pod nímž probíhá loketní nerv způsobující brnění při nárazu, a vnější epicondylus lateralis. Na zadní straně je hluboká jamka fossa olecrani, kam při natažení lokte zapadá loketní výběžek.

Svaly paže se dělí do dvou ostře ohraničených skupin. Přední skupinu tvoří tři flexory. Dominantním je dvojhlavý sval pažní, m. biceps brachii, který začíná dvěma hlavami na lopatce a upíná se na drsnatinu vřetenní kosti tuberositas radii. Je to silný ohýbač ramene a lokte, ale především nejsilnější supinátor předloktí při ohnutém lokti. Pod ním leží štíhlý sval m. coracobrachialis jdoucí ze zobákovitého výběžku lopatky na tělo humeru, který pomáhá při addukci ramene. Třetím svalem je hluboký sval pažní, m. brachialis, který začíná na spodní polovině těla humeru a upíná se na drsnatinu loketní kosti. Je to čistý a velmi silný ohýbač loketního kloubu. Zadní skupinu svalů paže tvoří extenzory. Patří sem mohutný trojhlavý sval pažní, m. triceps brachii, který začíná třemi hlavami na lopatce a humeru a upíná se na okolek loketní kosti – olecranon. Je to hlavní natahovač loketního kloubu. Doplňuje ho malý loketní sval m. anconeus, který jde z laterálního epikondylu na horní část ulny a pomáhá tricepsu při extenzi a stabilizaci kloubu.

Trávicí systém, latinsky systema digestorium, tvoří souvislá trubice procházející celým tělem, doplněná o přidatné žlázy. Začíná dutinou ústní, cavum oris, kde popisujeme jazyk jako svalový orgán a zuby, které se skládají z korunky, krčku a kořene. Zub je tvořen nesmírně tvrdou sklovinou na povrchu, vnitřní zubovinou a dření, kde probíhají cévy a nervy. Do úst ústí slinné žlázy. Na ústa navazuje hltan, pharynx, a jícen, oesophagus, což je 25 cm dlouhá svalová trubice zajišťující posun peristaltikou do žaludku. Žaludek, gaster neboli ventriculus, je svalový vak o objemu 1 až 2 litry potravy, na němž rozlišujeme česlo, klenbu, tělo a svěrač vrátník. Ze žaludku potrava přechází do tenkého střeva, intestinum tenue, které se dělí na dvanáctník – duodenum, lačník – jejunum a kyčelník – ileum. Zde probíhá hlavní trávení a vstřebávání živin. Na tenké střevo navazuje tlusté střevo, intestinum crassum, složené ze slepého střeva s appendixem, tračníku a konečníku. Nedílnou součástí jsou velké žlázy. Játra, hepar, jsou s hmotností 1500 gramů největší žlázou lidského těla a dělí se na 4 laloky. Pod nimi leží žlučník se žlučovými cestami. Za žaludkem je uložena slinivka břišní, pancreas, dlouhá 20 cm, která se skládá z hlavy, těla a ocasu, a produkuje trávicí enzymy i hormony. Tímto končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, ve své dvanácté maturitní otázce rozeberu složitou anatomii a biomechaniku loketního kloubu, podám ucelený přehled svalstva celé horní končetiny od ramene až po svaly ruky, a v druhé části odpovědi se zaměřím na fyziologické funkce jednotlivých oddílů trávicího traktu a přidatných žláz.

Loketní kloub, latinsky articulatio cubiti, je z hlediska anatomie kloubem složeným, protože se v něm stýkají tři kosti: kost pažní (humerus), kost loketní (ulna) a kost vřetenní (radius). Tyto tři kosti spolu v jedné kloubní dutině chráněné společným pouzdrem vytvářejí tři dílčí klouby. Prvním je kloub humeroulnární, což je čistě kladkový kloub mezi kladkou humeru a zářezem na loketní kosti, který zajišťuje ohýbání a natahování. Druhým je kloub humeroradiální mezi hlavičkou humeru a jamkou vřetenní kosti, což je anatomicky kloub kulovitý, ale jeho pohyb je omezen sousední ulnou. Třetím je kloub radioulnární proximální, což je kolový kloub umožňující otáčení vřetenní kosti kolem loketní. Celý kloub je stabilizován silnými postranními vazy a unikátním prstencovým vazem, ligamentum anulare radii, který obepíná hlavičku radiu a drží ji u loketní kosti. Loket umožňuje dva základní typy pohybů. Je to flexe a extenze v rozsahu 145° a dále pak rotace předloktí – pronace a supinace. Při supinaci leží radius a ulna paralelně vedle sebe a dlaň směřuje nahoru. Při pronaci se vřetenní kost kříží přes loketní kost a dlaň směřuje dolů.

Jako masér musím mít dokonalý přehled o svalech horní končetiny, které dělíme do čtyř funkčních skupin. První skupinu tvoří svaly ramenního kloubu: deltový sval, svaly rotátorové manžety, tedy supraspinatus, infraspinatus, teres minor a subscapularis, které doplňuje teres major. Druhou skupinou jsou svaly paže, kde na přední straně leží flexory biceps brachii, coracobrachialis a brachialis, a na zadní straně extenzor triceps brachii a m. anconeus. Třetí skupinou jsou svaly předloktí. Ty se dělí na přední flexory zápěstí a prstů (např. m. flexor carpi radialis a ulnaris), zadní extenzory zápěstí a prstů (např. m. extensor digitorum) a laterální skupinu tvořenou svalem vřetenním m. brachioradialis a supinátorem. Čtvrtou skupinu tvoří svaly ruky, které se dělí na svaly palce neboli tenar (např. krátký odtahovač a protistavěč palce), svaly malíku neboli hypotenar (např. ohýbač malíku) a svaly středního prostoru ruky, kam řadíme červovité svaly a mezikostní svaly dlaňové i hřbetní, které rozvírají a svírají vějíř prstů.

Trávicí systém plní funkci příjmu, mechanického a chemického trávení, vstřebávání živin a vylučování odpadních látek. V dutině ústní dochází k mechanickému rozmělnění potravy zuby a k počátku chemického trávení cukrů pomocí slinných enzymů ptyalinu a alfa-amylázy. Při polknutí sousto projde hltanem, kde hrtanová příklopka epiglottis reflexně uzavře dýchací cesty, a jícen jej peristaltickou vlnou dopraví do žaludku. V žaludku probíhá mechanické promíchávání potravy a chemické působení žaludeční šťávy. Kyselina chlorovodíková HCl zde vytváří silně kyselé prostředí, které hubí bakterie a aktivuje enzym pepsin, jenž štěpí bílkoviny. Poté chymus přechází do tenkého střeva, které je hlavním místem trávení a vstřebávání živin do krve a lymfy. V tlustém střevě dochází k vstřebávání vody, zahušťování stolice a působení bakterií, které produkují důležité vitamíny K a B12. Zásadní roli hrají přidatné žlázy. Játra produkují žluč, která v duodenu emulguje tuky, čímž umožňuje jejich štěpení. Slinivka břišní produkuje pankreatickou šťávu plnou enzymů trypsin, amyláza a lipáza, které dokončují rozklad bílkovin, cukrů a tuků, a zároveň neutralizuje kyselý žaludeční obsah. Tímto, vážená komise, končím svou maturitní odpověď.“

Ve tvých podkladech a prezentacích chybí materiály pro MO č. 13 a MO č. 14 (seznam tvých zdrojů v projektu skáče z MO č. 12 rovnou na MO č. 15). Pokud bys k nim chtěl/a vypracovat materiály, napiš mi jejich přesné názvy/témata, případně mi dej pokyn, a já na ně udělám webový průzkum a zpracuji je.

Níže ti přináším naprosto kompletní, nesestříhané a vyčerpávající zpracování MO č. 15 a MO č. 16 přesně v té struktuře, kterou požaduješ: nejdříve podrobné odrážky se všemi latinskými pojmy, začátky, úpony a funkcemi svalů, a hned pod tím plynulá simulace patnáctiminutové odpovědi u maturity.

„Vážená maturitní komise, ve své třinácté maturitní otázce se podrobně zaměřím na kostru a svalstvo předloktí a následně detailně rozeberu anatomickou stavbu kožního systému, který představuje vnější ochrannou bariéru našeho těla. Pro každého profesionálního maséra je znalost anatomie předloktí a struktury kůže naprosto nezbytným denním chlebem, neboť kůže je orgánem, přes který s tělem klienta komunikujeme, a svaly předloktí jsou těmi strukturami, které masérovi umožňují provádět hmaty a fixovat zápěstí.

Začnu kostrou předloktí, latinsky ossa antebrachii. Tuto kostru tvoří dvě dlouhé kosti: kost vřetenní, radius, ležící na palcové straně předloktí, a kost loketní, ulna, na straně malíkové. Na kosti vřetenní proximálně popisujeme hlavičku, capitulum radii, dále dlouhé tělo, corpus radii, a distálně bodcovitý výběžek, processus styloideus radii. Na kosti loketní proximálně dominuje masivní loketní výběžek, olecranon, na který se upíná trojhlavý sval pažní. Dále zde nacházíme tělo a distálně processus styloideus ulnae. Na svém proximálním konci se obě kosti spojují s humerem a vytvářejí loketní kloub, articulatio cubiti, který zajišťuje flexi a extenzi. Na distálním konci se vřetenní kost spojuje s karpálními kůstkami a vytváří zápěstní kloub. Tento kloub nám umožňuje palmární flexi, dorzální flexi, radiální dukci k palci a ulnární dukci k malíku. Velmi specifickým pohybem předloktí je pronace a supinace. Při supinaci, kdy dlaně směřují dopředu, leží radius a ulna rovnoběžně vedle sebe. Při pronaci, kdy dlaň otáčíme dolů a dozadu, se vřetenní kost aktivně obtáčí kolem loketní kosti, což je nesmírně důležitý rotační mechanismus pro koordinaci ruky.

Svaly předloktí jsou anatomicky uspořádány do tří velkých skupin. Přední skupina svalů představuje flexory zápěstí a prstů. Všechny tyto svaly mají společný začátek na mediálním epikondylu humeru a upínají se na kosti zápěstní, záprstní a články prstů. Mezi tyto svaly patří m. pronator teres, m. flexor carpi radialis, m. palmaris longus, m. flexor carpi ulnaris, povrchový a hluboký ohýbač prstů, m. flexor pollicis longus a hluboko uložený m. pronator quadratus. Tyto svaly provádějí ohýbání zápěstí a prstů a jsou při masérské práci extrémně zatěžovány. Zadní skupina představuje extenzory, které začínají na laterálním epikondylu humeru a upínají se na dorzální stranu ruky. Řadíme sem společný natahovač prstů m. extensor digitorum, natahovač malíku, ulnární natahovač zápěstí a hluboké svaly palce a ukazováku, jako jsou m. abductor pollicis longus, extensor pollicis longus a brevis a extensor indicis. Laterální skupina svalů leží na vnější straně předloktí. Patří sem m. brachioradialis, který provádí flexi v lokti, m. extensor carpi radialis longus a brevis upínající se na bázi druhého a třetího metakarpu, a hluboký m. supinator, který otáčí předloktí dlaní nahoru.

V druhé části své odpovědi popíši kožní systém. Kůže je největším orgánem lidského těla. Pokrývá plochu 1,5 až 2 metry čtvereční a váží přibližně 5 kilogramů. Její tloušťka se liší – nejslabší je na očních víčkách, zatímco nejsilnější kůži nacházíme na zádech a stehnech. Kůže se skládá ze tří hlavních vrstev: pokožky, škáry a podkožního vaziva.

Svrchní vrstva, pokožka neboli epidermis, je tvořena vícevrstevným zrohovělým dlaždicovým epitelem. Její buňky na povrchu neustále odumírají, odlupují se a jsou nahrazovány novými buňkami, které putují z hlubokých vrstev pokožky. V pokožce rozlišujeme tři typy buněk. Prvním jsou keratinocyty, které produkují pevný keratin tvořící základ kůže, vlasů i nehtů; tyto buňky se kompletně obnoví každé 3 až 4 týdny. Druhým typem jsou melanocyty, které obsahují kožní pigment melanin. Melanin pohlcuje ultrafialové paprsky a chrání tak tělo před poškozením UV zářením. Třetím typem jsou imunitní Langerhansovy buňky. V pokožce se nenacházejí žádné krevní cévy, takže je vyživována výhradně difúzí ze škáry, jsou zde však citlivá volná nervová zakončení vnímající bolest.

Druhou vrstvou je škára neboli dermis, což je pevná vazivová tkáň o tloušťce několika milimetrů. Je bohatá na kolagenní a elastická vlákna, která kůži dodávají mimořádnou pevnost, pružnost a tažnost. Ve škáře se nachází hustá síť krevních vlásečnic, které zajišťují výživu a termoregulaci, dále potní a mazové žlázy a vlasové kořínky. Škára obsahuje také specifická receptorová tělíska: Meissnerova tělíska pro vnímání jemného doteku, Krauseova tělíska reagující na chlad, Ruffiniho tělíska pro teplo a Vater-Paciniho tělíska reagující na hluboký tlak a tah, která leží na rozhraní s podkožím.

Třetí, nejhlubší vrstvou je podkožní vazivo. Je tvořeno převážně tukovými buňkami, které slouží jako mechanický tlumič nárazů, zásobárna energie a tepelný izolant. Podkožní tuk je také hlavním úložištěm pro vitamíny rozpustné v tucích, tedy vitamíny A, D, E a K.

Mezi přídatné orgány kůže řadíme mazové žlázy, které produkují kožní maz chránící kůži před vysoušením a popraskáním. Tyto žlázy chybí na dlaních a chodidlech. Dále jsou to potní žlázy, které dělíme na apokrinní, pachové v oblasti podpaží a genitálu, a ekrinní potní žlázy, které vylučují pot složený z vody, solí a močoviny, čímž ochlazují tělo. Kůže nese také vlasy, chlupy, nehty a mléčnou žlázu, která u žen po porodu produkuje mateřské mléko. Pro maséra je dokonalé pochopení anatomie kůže klíčem k tomu, aby při masáži správně stimuloval kožní receptory, podpořil prokrvení škáry a respektoval citlivost jednotlivých oblastí těla. Vážená komise, tímto končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, dovolte mi, abych zahájil svou ústní prezentaci ke čtrnácté maturitní otázce, která se detailně zabývá anatomickou stavbou ruky, svaly ruky a jejich pohybovou koordinací, a v druhé části se zaměřím na pět základních fyziologických funkcí lidské kůže. Ruka je nejvytíženějším pracovním nástrojem člověka a pro maséra představuje hlavní diagnostický i terapeutický nástroj. Její dokonalá znalost je pro naši profesi naprostým pilířem.

Kostru ruky, latinsky ossa manus, dělíme do tří hlavních skupin. První skupinu tvoří kosti zápěstní, ossa carpi. Je jich celkem 8 a jsou uspořádány do dvou řad po čtyřech kostech. V proximální řadě směrem od palce k malíku nacházíme kost loďkovitou, poloměsíčitou, trojhrannou a hráškovou. V distální řadě, která na proximální nasedá, leží kost trapézová, trapézovitá, hlavatá a jako poslední kost hákovitá. Druhou skupinu tvoří 5 kostí záprstních neboli metakarpů, které tvoří kostěný podklad dlaně a značíme je římskými číslicemi I až V. Třetí skupinou jsou články prstů, phalanges. Palec má pouze dva články – proximální a distální, zatímco ostatní prsty mají články tři, což dává lidské ruce neobyčejnou ohebnost.

Z hlediska kloubních spojení je zápěstí složitým skloubením, kde se spojují ulna, radius, kosti zápěstní a záprstní. Zápěstí nám umožňuje pohyb v rovině sagitální, což je palmární flexe neboli ohnutí dlaně dolů a dorzální flexe, tedy ohnutí hřbetu ruky nahoru. Ve frontální rovině pak provádí radiální dukci k palci a ulnární dukci k malíkové hraně. Naprosto stěžejním kloubem pro úchopovou schopnost ruky je karpometakarpový kloub palce. Jedná se o sedlový kloub mezi kostí trapézovou a prvním metakarpem palce. Umožňuje flexi, extenzi, abdukci, addukci a především unikátní pohyb opozice – tedy postavení palce proti ostatním prstům, což nám umožňuje pevný stisk a držení předmětů. Zpětný pohyb se nazývá repozice. Na prstech dále popisujeme metakarpofalangové klouby mezi dlaní a prsty a celkem 9 interfalangeálních kloubů, které spojují jednotlivé články prstů a umožňují jejich ohýbání.

Svaly ruky jsou uloženy přímo v dlani a dělíme je do tří skupin. První skupinu tvoří svaly palce, které vytvářejí palcový val neboli thenar. Patří sem m. abductor pollicis brevis, m. flexor pollicis brevis, m. opponens pollicis a m. adductor pollicis. Tyto svaly koordinují složité a jemné pohyby palce. Druhou skupinu tvoří svaly malíku, které vytvářejí malíkový val neboli hypothenar. Patří sem m. palmaris brevis, m. opponens digiti minimi, ohýbač a odtahovač malíku. Třetí skupinou jsou svaly středního prostoru dlaně. Zde leží čtyři červovité svaly, mm. lumbricales, které provádějí flexi v metakarpofalangových kloubech prstů. Pod nimi jsou uloženy mezikostní svaly. Tři dlaňové mezikostní svaly, mm. interossei palmares, provádějí addukci prstů, tedy přitahují prsty k sobě. Čtyři hřbetní mezikostní svaly, mm. interossei dorsales, naopak provádějí abdukci prstů, což znamená, že prsty roztahují do vějíře. Tyto drobné svalové skupiny udržují klenbu ruky a jsou klíčové pro přesnost úchopu.

V druhé části své odpovědi se zaměřím na pět základních funkcí kůže. Kůže není jen pasivním obalem, ale vysoce aktivním orgánem, který plní tyto životně důležité úkoly:

První funkcí je funkce mechanická neboli ochranná. Kůže tvoří souvislou mechanickou bariéru, která chrání vnitřní prostředí těla před poraněním, tlakem, třením a nárazy. Zároveň brání vniknutí škodlivých chemických látek, patogenních mikroorganismů a bakterií do těla, a díky melaninu nás chrání před nebezpečným ultrafialovým zářením.

Druhou funkcí je funkce smyslová. Kůže je obrovským smyslovým polem. Díky receptorům a tělískům vnímajícím dotek, vibrace, tlak, teplo a chlad neustále informuje mozek o stavu vnějšího prostředí. Volná nervová zakončení vnímají bolest, což funguje jako klíčový varovný systém chránící tělo před poškozením.

Třetí funkcí je funkce termoregulační. Kůže udržuje stálou teplotu jádra těla. Podkožní tuk funguje jako izolant bránící tepelným ztrátám. Při přehřátí dochází k rozšíření kožních cév a zvýšené produkci potu, jehož odpařováním se tělo ochlazuje. V chladu se naopak cévy stáhnou, aby teplo neunikalo na periferii.

Čtvrtou funkcí je funkce skladovací neboli zásobní. Podkožní vazivo ukládá tukové zásoby, které slouží jako největší energetická rezerva těla. Zároveň jsou v podkožním tuku bezpečně uloženy vitamíny rozpustné v tucích, tedy vitamíny A, D, E a K. V kůži také vlivem slunečního záření vzniká nesmírně důležitý vitamín D.

Pátou funkcí je funkce vylučovací. Kůže se prostřednictvím potních a mazových žláz aktivně podílí na exkreci odpadních látek, jako je nadbytečná voda, soli, kyselina mléčná a močovina, čímž významně odlehčuje vylučovací činnosti ledvin.

Pro nás maséry je souhra těchto funkcí naprosto zásadní – jemným masážním dotykem stimulujeme smyslové receptory, třením vyvoláváme vasodilataci a zahřátí kůže, čímž podporujeme termoregulaci, a stimulací potních žláz usnadňujeme vylučování toxinů z těla. Vážená maturitní komise, tímto končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, ve své patnácté maturitní otázce se podrobně zaměřím na anatomii pánevní kosti a stavbu pánve jako celku. Následně detailně rozeberu svalstvo kyčelního kloubu, které má pro masérskou praxi zcela zásadní význam, a v druhé části své prezentace popíši makroskopickou i mikroskopickou anatomii vylučovacího systému.

Pánev, latinsky pelvis, představuje robustní kostěný prstenec, který přenáší váhu trupu na dolní končetiny a chrání orgány vylučovací a pohlavní soustavy. Základem pánve je párová pánevní kost, os coxae, která u dospělého člověka vzniká srůstem tří původně samostatných kostí: kosti kyčelní (os ilium), kosti sedací (os ischii) a kosti stydké (os pubis). Místem jejich srůstu je hluboká kloubní jamka na vnější straně pánve – acetabulum, která tvoří jamku pro kyčelní kloub. Na pánvi popisujeme významné anatomické útvary. Na kosti kyčelní je to široká lopata s hmatným hřebenem crista iliaca. Vpředu tento hřeben začíná jako přední horní kyčelní trn, spina iliaca anterior superior neboli SIAS, což je pro nás maséry klíčový bod pro měření délky končetin a orientaci při masáži břicha a stehen. Pod ním leží spina iliaca anterior inferior. Na zadní straně hřebene nacházíme zadní horní kyčelní trn, spina iliaca posterior superior neboli SIPS, pod kterým se u klientů často tvoří charakteristické jamky. Na kosti sedací je nejvýraznější sedací hrbol, tuber ischiadicum, na kterém sedíme a který je masážně velmi citlivý, protože odtud začínají svaly zadní strany stehna. Mezi kostí stydkou a sedací se nachází velký otvor foramen obturatorium, uzavřený vazivovou membránou. Spojení na pánvi realizujeme dvěma pevnými vazbami. Vpředu je to spona stydká, symphysis pubica, což je pevné chrupavčité spojení obou stydkých kostí. Vzadu jsou pánevní kosti pevně připojeny ke kosti křížové v křížokyčelním neboli sakroiliakálním kloubu, takzvaném SI kloubu. Tento kloub má minimální pohyblivost, ale v masérské praxi je nesmírně důležitý, protože jeho zablokování způsobuje chronické bolesti beder a pánve. Pohyblivé spojení pánve s dolní končetinou zajišťuje kyčelní kloub, articulatio coxae, což je klasický kulovitý omezený kloub.

Svaly kyčelního kloubu dělíme na flexory, extenzory, abduktory a hluboké rotátory. Nejsilnějším ohýbačem kyčle je bedrokyčlostehenní sval, m. iliopsoas. Tento sval se skládá ze tří částí: m. psoas major, m. psoas minor a m. iliacus. Začíná na tělech obratlů Th12 až L4 a z vnitřní plochy lopaty kyčelní, a upíná se na malý trochanter, trochanter minor stehenní kosti. Provádí silnou flexi v kyčli, což je pohyb nezbytný pro chůzi a zvedání kolene. Na zadní straně leží hýžďové svaly. Velký hýžďový sval, m. gluteus maximus, je nejsilnějším extenzorem kyčle a zevním rotátorem. Pomáhá nám udržovat vzpřímený postoj a zvedat se ze sedu. Pod ním a více laterálně leží m. gluteus medius. Začíná na zevní ploše lopaty kyčelní a upíná se na velký trochanter stehenní kosti, trochanter major. Jeho přední snopce dělají vnitřní rotaci, zadní snopce zevní rotaci a střední snopce provádějí abdukci v kyčli. Tento sval je klíčový pro stabilizaci pánve při stoji na jedné noze. Ještě hlouběji leží m. gluteus minimus se stejným začátkem, úponem i funkcí, avšak s výraznějším podílem na vnitřní rotaci. Na boční straně pánve nacházíme m. tensor fasciae latae, který začíná na SIAS a upíná se na laterální kondyl tibie přes tractus iliotibialis; provádí abdukce, flexi a vnitřní rotaci kyčle. Zcela specifickou skupinou jsou hluboké pelvitrochanterické svaly, kam řadíme m. piriformis, m. gemellus superior, m. obturatorius internus, m. gemellus inferior a m. quadratus femoris. Všechny tyto svaly začínají na pánvi či křížové kosti a upínají se v oblasti velkého trochanteru, přičemž jejich společnou hlavní funkcí je zevní rotace v kyčelním kloubu. Uvolnění hruškovitého svalu, m. piriformis, je pro maséry klíčové, protože pod ním probíhá sedací nerv, jehož útlak způsobuje vystřelující bolesti do dolní končetiny.

V druhé části své odpovědi popíši anatomii vylučovacího systému. Vylučování odpadních látek z těla je komplexní proces, na kterém se podílí dýchací systém vylučováním CO₂, trávicí systém stolicí, kůže potem a vylučovací systém močí. Vylučovací systém se anatomicky skládá z ledvin a vývodných moč Močových cest. Ledviny, latinsky renes, jsou párový orgán fazolovitého tvaru uložený v zadní části dutiny břišní po stranách páteře. Jedna ledvina váží přibližně 150 gramů a její rozměry jsou 12 na 6 na 3 centimetry. Na povrchu jsou kryty tuhým vazivovým pouzdrem a silnou tukovou vrstvou, která je mechanicky chrání a fixuje na místě. Na řezu ledvinou rozlišujeme tmavší kůru na povrchu a světlejší dřeň uvnitř. Mikroskopickou funkční jednotkou ledviny je nefron, kterých máme v každé ledvině 1 až 1,5 milionu. Nefron začíná v kůře jako Malpighiho tělísko, které se skládá z klubíčka cév – glomerulu – obaleného Bowmanovým váčkem. Na toto tělísko navazuje složitý systém stočených kanálků: proximální tubulus, Henleova klička zasahující hluboko do dřeně a distální tubulus.

Vývodné močové cesty začínají sběrnými kanálky, které odvádějí definitivní moč z nefronů a ústí na ledvinových papilách. Ledvinové papily jsou obaleny ledvinovými kalichy, kterých je v ledvině přibližně 20. Tyto kalichy se spojují a vytvářejí ledvinovou pánvičku, pelvis renalis, což je rezervoár, kde se moč shromažďuje před odchodem z ledviny. Z ledvinové pánvičky vystupuje močovod, ureter, což je tenká svalová trubice dlouhá přibližně 25 centimetrů, která aktivními peristaltickými stahy transportuje moč do močového měchýře. Močový měchýř, vesica urinaria, je dutý orgán s tlustou stěnou z hladké svaloviny, který leží v malé pánvi za sponou stydkou. Jeho kapacita je standardně 500 až 750 mililitrů. Ve stěně měchýře jsou uloženy receptory napětí, které při naplnění posílají signál do nervové soustavy a vyvolávají pocit nucení na močení. Močový měchýř se vyprazdňuje přes močovou trubici, urethra. Zde nacházíme velký rozdíl mezi pohlavími: u žen je močová trubice dlouhá pouze 3 až 5 centimetrů, což vysvětluje jejich vysokou náchylnost k infekcím močových cest, zatímco u mužů měří 18 až 20 centimetrů a slouží zároveň jako vývodná cesta pohlavní. Vážená komise, tímto uzavírám svou patnáctou maturitní otázku.“

„Vážená maturitní komise, ve své šestnácté maturitní otázce se detailně zaměřím na stehenní kost jako na hlavní kostní oporu dolní končetiny. Dále podrobně popíši svalstvo stehna, které pro přehlednost rozdělím do tří velkých skupin, a v závěru své řeči vysvětlím složitou fyziologii a regulaci vylučování moči v ledvinách.

Stehenní kost, latinsky femur, je nejdelší, nejsilnější a nejtěžší dlouhou kostí lidského těla. Na jejím proximálním konci nacházíme hladkou kulovitou hlavici, caput femoris, která zapadá do kloubní jamky pánve a vytváří kyčelní kloub. Pod hlavicí probíhá zúžený krček, collum femoris, který je zejména u starších lidí náchylný ke zlomeninám při pádech. Laterálně vystupuje velký trochanter, trochanter major, což je velmi důležitý orientační bod pro maséry při palpaci oblasti hýždí a kyčle. Mediálně leží malý trochanter, trochanter minor, kam se upíná mohutný flexor kyčle m. iliopsoas. Tělo femuru je mírně prohnuté dopředu a na jeho zadní straně se nachází drsná hrana, linea aspera, která slouží pro úpiony silných stehenních svalů. Distální konec femuru se rozšiřuje ve dva kloubní hrboly – condylus medialis a condylus lateralis, které se v kolenním kloubu spojují s holenní kostí a čéškou.

Svaly stehna dělíme do tří velkých skupin: ventrální, mediální a dorzální. Ventrální skupinu tvoří dva svaly. Prvním je krejčovský sval, m. sartorius, nejdelší sval v lidském těle. Začíná na spina iliaca anterior superior, šikmo přebíhá přední stranu stehna a upíná se na vnitřní plochu tibie do šlašité struktury zvané pes anserinus. Provádí ohnutí, odtažení a zevní rotaci v kyčli, a pomocné ohnutí v kolenním kloubu. Hlavním svalem přední strany je však čtyřhlavý sval stehenní, m. quadriceps femoris. Skládá se z přímého svalu a tří vastů, které začínají na pánvi a femuru a upínají se přes čéšku společným vazem na drsnatinu holenní kosti, tuberositas tibiae. Je to nejvýkonnější natahovač – extenzor kolenního kloubu, naprosto zásadní pro chůzi, běh a udržení stoje.

Mediální skupinu stehna tvoří přitahovače neboli adduktory, jejichž společnou hlavní funkcí je addukce dolní končetiny v kyčelním kloubu. Patří sem sval hřebenový, m. pectineus (Z: pecten ossis pubis, Ú: linea pectinea femoris), dlouhý přitahovač, m. adductor longus (Z: symfýza, Ú: linea aspera), štíhlý sval, m. gracilis, který je dvoukloubový a upíná se rovněž na pes anserinus, krátký přitahovač, m. adductor brevis, a vůbec nejmohutnější velký přitahovač, m. adductor magnus, který začíná na stydké kosti a sedacím hrbolu a upíná se podél celé linea aspera. Skupinu doplňuje m. obturatorius externus (Z: membrana obturatoria, Ú: fossa trochanterica). Tyto svaly jsou u sportovců často přetížené a zkrácené, což vyžaduje pečlivé masérské protažení. Zadní dorzální skupinu stehenních svalů, takzvané hamstringy, tvoří tři svaly začínající na sedacím hrbolu. Dvojhlavý sval stehenní, m. biceps femoris, se upíná na hlavičku lýtkové kosti. Sval pološlašitý, m. semitendinosus, se upíná na pes anserinus a sval poloblanitý, m. semimembranosus, se upíná na vnitřní kondyl holenní kosti. Jejich společnou hlavní funkcí je flexe kolenního kloubu a pomocná extenze s addukcí v kyčli.

V poslední části své odpovědi rozeberu fyziologii ledvin. Ledviny fungují jako vysoce výkonný biologický filtr, který čistí krev od odpadních látek metabolismu. Tento proces probíhá ve dvou základních fázích: glomerulární filtraci a tubulárních procesech. Glomerulární filtrace je čistě pasivní proces, při kterém je krevní plazma pod tlakem filtrována přes jemnou stěnu kapilár glomerulu do Bowmanova váčku. Tím vzniká primární moč neboli ultrafiltrát, což je v podstatě krevní plazma zbavená velkých bílkovin a buněk. Ledviny takto vytvoří obrovské množství 180 litrů primární moči denně. Aby tělo nepřišlo o cennou vodu a živiny, následuje fáze tubulárních procesů neboli zpětného vstřebávání. V systému kanálků nefronu se 99 % vody, dále glukóza, aminokyseliny a důležité ionty jako sodík, draslík, vápník a chlorid, vstřebávají zpět do krevního oběhu. Výsledkem je 1 až 2 litry definitivní moči denně, která obsahuje koncentrované odpadní látky, jako je močovina, a odchází z těla ven.

Činnost ledvin a udržování rovnováhy tekutin je řízeno humorálně a nervově. Hormonální řízení zajišťuje enzym renin produkovaný ledvinami, který reguluje krevní tlak v glomerulárních cévách. Dále je to antidiuretický hormon neboli ADH z neurohypofýzy, který zvyšuje zpětné vstřebávání vody v kanálcích, a aldosteron z kůry nadledvin, který zadržuje sodík a vodu v organismu. Nervové řízení koordinuje samotné vyprazdňování močového měchýře. Centrum mikce neboli močení sídlí v sakrální křížové míché, ale celý proces podléhá naší vůli prostřednictvím mozkové kůry, která nám umožňuje močení vědomě oddálit či spustit. Tímto, vážená komise, končím svou prezentaci k šestnácté maturitní otázce.“

Zde je kompletní, nesestříhané a vyčerpávající zpracování Maturitních otázek č. 17, 18, 19 a 20 v češtině, vypracované přesně podle tvých prezentací a materiálů. U každé otázky najdeš nejprve kompletní a nesestříhaná fakta v odrážkách se všemi latinskými názvy a svalovými skupinami a pod tím plynulou simulaci patnáctiminutové ústní odpovědi, která tato fakta bez zbytečné omáčky odříká před komisí.

„Vážená maturitní komise, ve své sedmnácté maturitní otázce se podrobně zaměřím na anatomii kolenního kloubu a čéšky, který představuje nejsložitější kloubní spojení lidského těla. Dále podám ucelený přehled svalových skupin dolní končetiny a v druhé části své odpovědi rozeberu fyziologii a anatomickou stavbu lymfatického neboli mízního systému, což je pro moji masérskou praxi naprosto klíčové téma z hlediska provádění lymfodrenáží.

Kolenní kloub, latinsky articulatio genus, je nejsložitějším a zároveň jedním z nejvíce mechanicky zatěžovaných kloubů lidského těla. Z anatomického hlediska se jedná o kloub složený, protože se v něm stýkají dvě nejdelší kosti našeho těla – stehenní kost (femur) a holenní kost (tibia) – a celý tento komplex je vpředu doplněn čéškou (patella), která je uložena ve šlaše čtyřhlavého svalu stehenního. Tyto kosti spolu vytvářejí dva dílčí klouby: kloub femoropatelární mezi femurem a patellou a kloub femorotibiální mezi stehenní a holenní kostí. Jelikož jsou kloubní plochy femuru a tibie tvarově nekompatibilní, nacházejí se uvnitř kloubu dvě poloměsíčité chrupavčité ploténky – menisky. Rozlišujeme vnitřní meniscus medialis a zevní meniscus lateralis, které tyto nerovnosti vyrovnávají, tlumí nárazy a rovnoměrně rozvádějí tlak. Koleno je z vnějšku stabilizováno postranními vazy, ligamenta collateralia, které zajišťují boční stabilitu a nejvíce se napínají při plném natažení, tedy extenzi. Nejdůležitějšími vnitřními stabilizátory kolene jsou však zkřížené vazy, ligamenta cruciata genus, které probíhají přímo středem kloubu a dělí se na přední zkřížený vaz lig. cruciatum anterius a zadní zkřížený vaz lig. cruciatum posterius. Co se týče pohyblivosti, koleno umožňuje ohnutí, tedy flexi v rozsahu 130 až 160 stupňů, a natažení, extenzi, která po dosažení základní polohy a uzamknutí kloubu může pasivně pokračovat ještě o dalších zhruba 5 stupňů do mírného záklonu.

Jako masér musím mít dokonalý přehled o svalovém systému dolní končetiny. Svaly zde dělíme do čtyř velkých celků. První skupinou jsou svaly kyčelního kloubu, kam řadíme m. iliopsoas jako hlavní flexor, dále tři hýžďové svaly m. gluteus maximus, medius a minimus, napínač stehenní povázky m. tensor fasciae latae a skupinu hlubokých zevních rotátorů pánve – pelvitrochanterické svaly, kde je klinicky nejvýznamnější hruškovitý sval m. piriformis. Druhou skupinou jsou svaly stehna, které dělíme na přední stranu se svalem krejčovským a čtyřhlavým svalem stehenním, dále mediální stranu adduktorů, které přitahují končetinu, a zadní dorzální stranu hamstringů, které koleno ohýbají. Třetí skupinou jsou svaly bérce, rozdělené na přední skupinu natahovačů nohy a prstů, boční laterální skupinu provádějící pronaci a zadní dorzální skupinu, kde dominuje trojhlavý sval lýtkový m. triceps surae přecházející v Achillovu šlachu. Čtvrtou skupinu tvoří svaly nohy, které dělíme na svaly palce, svaly malíku a svaly středního prostoru planty, jako jsou mezikostní a červovité svaly, které udržují nožní klenbu.

Nyní přejdu k lymfatickému systému. Jeho hlavním významem je obrana organismu, tedy účast na imunitních reakcích, a dále odvod odpadních a toxických produktů buněčného metabolismu z tkání zpět do krevního řečiště. Lymfatický systém se skládá z lymfy, lymfatických cév a lymfatických orgánů. Lymfa neboli míza vzniká přímo v tkáních. Buňky svým metabolismem produkují do mezibuněčných prostor tekutinu, kterou nazýváme tkáňový mok. V těchto prostorech začínají slepě tenkostěnné mízní vlásečnice neboli kapiláry. Jakmile tkáňový mok prostoupí přes stěnu těchto kapilár, mění se v lymfu. Lymfa dále proudí z kapilár do kapilární sítě, odtud do mízních cév a nakonec se sbíhá do velkých mízních kmenů. Máme dva hlavní kmeny: hrudní mízovod, ductus thoracicus, který odvádí lymfu z obou dolních končetin, levé horní končetiny a levé poloviny hlavy, krku a hrudníku, a pravostranný mízní kmen, který drénuje pravou horní končetinu a pravou stranu hlavy, krku a hrudníku. Oba tyto kmeny ústí do žilního systému v takzvaném angulus venosus, což je soutok vnitřní krční žíly a podklíčkové žíly, čímž se lymfa vrací zpět do krevního oběhu.

Pohyb lymfy v cévách je zajišťován pasivně, protože mízní oběh nemá vlastní pumpu. Na jejím pohonu se podílí stahy hladké svaloviny v stěnách mízních cév, aktivní kontrakce našich kosterních svalů, které cévy stlačují, dále jednosměrné chlopně, které zabraňují zpětnému toku a plní se zhruba 6krát za minutu, a v neposlední řadě dýchací pohyby hrudníku. Do cesty lymfatickým cévám jsou zařazeny lymfatické orgány. Jsou to především mízní uzliny, které fungují jako mechanické a biologické filtry zachycující bakterie a nádorové buňky. Mezi další lymfatické orgány řadíme patrové a nosní mandle, slezinu, která filtruje opotřebované krvinky, a brzlík, kde v mládí dozrávají T-lymfocty. Znalost toku lymfy a uložení uzlin je pro mě jako maséra naprosto zásadní, abych masážními hmaty vždy respektoval směr odtoku mízy k nejbližším uzlinám a nepoškodil lymfatické cévy. Tímto končím svou odpověď.“

„Vážená maturitní komise, v této osmnácté maturitní otázce se detailně zaměřím na stavbu kostí bérce, tedy kosti holenní a lýtkové. Dále podrobně popíši svalstvo přední ventrální a boční laterální skupiny bérce, u nichž uvedu přesné začátky, úpony a funkce. V druhé části své prezentace rozeberu kompletní anatomii a fyziologii mužského pohlavního systému, včetně procesu tvorby spermií a významu testosteronu.

Bérec představuje oddíl dolní končetiny mezi kolenem a hlezenním kloubem a jeho kostěný podklad tvoří dvě dlouhé kosti. Na vnitřní, mediální straně leží velmi silná a mohutná kost holenní, tibia, která plní hlavní nosnou funkci celé končetiny. Na jejím proximálním konci nacházíme dva kloubní hrboly, vnitřní a vnější kondyl, které tvoří kloubní plochu pro spojení se stehenní kostí. Vpředu na tibii vystupuje výrazná drsnatina, tuberositas tibiae, kam se upíná patelární vaz čtyřhlavého svalu stehenního. Tělo holenní kosti má trojhranný průřez a jeho přední hrana je velmi ostrá a hmatná těsně pod kůží. Distální konec tibie vybíhá na vnitřní straně v masivní vnitřní kotník, malleolus medialis. Na vnější, laterální straně bérce leží štíhlá kost lýtková, fibula, která má funkci stabilizační a slouží jako plocha pro začátky svalů. Její proximální konec tvoří hlavička, caput fibulae, a distální konec vybíhá ve vnější kotník, malleolus lateralis, který sahá o něco níže než kotník vnitřní. Obě kosti jsou pevně spojené proximálním kloubem, po celé délce těl vazivovou mezikostní blánou, membrana interossea cruris, a distálně pevnou syndesmózou.

Svaly bérce, které jako masér musím dokonale ovládat, dělíme v této otázce na dvě skupiny. Přední ventrální skupinu tvoří tři svaly provádějící dorzální flexi nohy, tedy přitahování špičky nahoru. Patří sem přední sval holenní, m. tibialis anterior, který začíná na přední straně tibie a upíná se na vnitřní stranu báze první nártní kosti; provádí dorzální flexi a supinaci nohy, což znamená, že zvedá její vnitřní okraj. Druhým je dlouhý natahovač prstů, m. extensor digitorum longus, začínající na vnějším kondylu tibie a upínající se na distální články druhého až pátého prstu; provádí dorzální flexi nohy a natahuje prsty. Třetím je dlouhý natahovač palce, m. extensor hallucis longus, jdoucí z fibuly na poslední článek palce, který provádí extenzi palce a pomáhá při dorzální flexi nohy. Laterální neboli boční skupinu tvoří dva svaly, jejichž hlavní funkcí je pronace nohy, tedy zvedání jejího vnějšího okraje. Je to dlouhý sval lýtkový, m. peroneus longus, který začíná na hlavičce fibuly, jeho šlacha podbíhá pod chodidlem a upíná se na bázi první nártní kosti, čímž zásadně udržuje příčnou klenbu nohy. Pod ním leží krátký sval lýtkový, m. peroneus brevis, začínající na fibule a upínající se na drsnatinu páté nártní kosti; oba svaly provádějí pronaci nohy. Tyto svaly jsou klíčové pro stabilizaci kotníku a při chůzi.

Nyní přejdu k pohlavnímu systému muže. Jeho hlavní biologickou funkcí je produkce spermií, tvorba testosteronu, umožnění koitu a zajištění reprodukce lidského druhu. Vnitřní pohlavní orgány zahrnují varlata, nadvarlata, chámovody, semenotvorné váčky, prostatu a močovou trubici. Varlata, testes, jsou párový žlázový orgán uložený v šourku, přičemž levé varle bývá obvykle o něco větší. Jsou tuhá, pružná a vysoce citlivá na tlak. Uvnitř obsahují semenotvorné kanálky, kde probíhá spermatogeneze. Na horním okraji varlat nasedají nadvarlata, epididymides, kde spermie dozrávají a mísí se se sekretem. Z nadvarlete vystupuje chámovod, ductus deferens, což je svalová trubice procházející tříselným kanálem do pánve pod močový měchýř. Zde se spojuje s vývody párových měchýřkovitých žláz, které produkují sekret bohatý na cukry sloužící jako výživa a zdroj energie pro pohyb spermií. Chámovod dále prochází prostatou a ústí do močové trubice. Prostata je žlázový orgán pod měchýřem produkující sekret, který se mísí se spermiemi a tvoří ejakulát. Při jedné ejakulaci se uvolní 2 až 3 ml ejakulátu, přičemž v 1 ml je obsaženo přibližně 100 milionů spermií. Vnější orgány tvoří šourek, scrotum, což je kožní vak sloužící k uložení varlat a regulaci jejich teploty, a penis, který obsahuje tři topořivá tělesa umožňující erekci a ejakulaci.

Spermie vznikají meiózou, tedy redukčním dělením, a mají 23 chromozomů. Pohlavní chromozom X nebo Y určuje pohlaví budoucího plodu. Zralá spermie se skládá z hlavičky s genetickým materiálem, krčku s mitochondriemi dodávajícími energii pro pohyb a z bičíku, který pohyb zajišťuje. Celý tento systém a vývoj sekundárních pohlavních znaků v pubertě, jako je růst vousů a nárůst svalové hmoty, je řízen a stimulován testosteronem, který se tvoří v Leydigových buňkách varlat pod vlivem luteinizačního hormonu z adenohypofýzy. Tímto, vážená komise, končím svou odpověď.“